Co je to BONUS?

...podle mě akorát tak dobrý jméno pro koně... ANDRÉ
...o hudbě, o ptácích, o šnekách, o životě... KAREL
...očekávaný konec a bezduché přežití... BUBENÍK
(citováno z katalogu první výstavy BONUS v roce 2003)

BONUS je „skupina“ či spíše zcela volné spojení tří výtvarníků – malířů pracujících v Centru experimentálního divadla – Divadla Husa na provázku (André, Karel, Bubeník), jež se v roce 2003 rozhodla spolu uspořádat výstavu obrazů v Galerii Foyer, kterou zahájil prof. Petr Oslzlý. Na tuto „tradici“ se pak navázalo každoročním opakováním akce.

V roce 2004 byl „přizván“ k spoluúčasti legendární Martin Sojka (1964 – 1998) pod názvem BONUS + 1.

Na 3. ročník v roce 2005 nazvaný BONUS + + + byla přizvána řada dalších v Brně tvořících výtvarníků: kromě tří již zmiňovaných – André (Ondřej Kovář), Karel (Karel Gregor), Bubeník (Josef Bubeník) - to byli Jaroslav Hamža a Zdeněk Hamža, Petr Kamenický, Bohuslava Olešová, Roman Plášek, Brot (Ivan Krajíček), Tomáš Přidal a Bára Přidalová. Výstavu uvedl docent Jiří Havlíček.

V roce 2006 se uskutečnil 4. ročník pod názvem BONUS + NĚCO NAVÍC v prostorách Galerie Katakomby a počet vystavujících se rozrostl na šestnáct.

Tak vznikla tradice výstav BONUS.


Josef Bubeník

(nar. 1965 v Brně)

Studia: LŠU Brno-Petrov u ak. mal. Petra Skácela; Gymnasium tř. kpt. Jaroše v Brně; Pedagogická fakulta Masarykovy university – obor výtvarná výchova a v ateliéru ak. mal. Jana Wolfa


e-mail:josef.bubenik@gmail.com
web:http://www.josefbubenik.wz.cz


André

(nar. 1978 ve Valašském Meziříčí)

Studia:Pdf MU Brno - obor: BI-ZE-VV (Milan Magni, Petr Kamenický)


e-mail: andre.painter@seznam.cz
web:http://www.andreon.wz.cz


Karel

(nar. 1966 v Brně)

Kontakt: karel.gregor@atlas.cz


Zahajovací řeč na vernisáži výstavy Bonus,2. 6. 2003 ve 22.00 hod.

V divadle jsou středobodem všeho dění herci a prostor jejich kreace – scéna. On či ona jsou nejviditelnější, jejich tváře jsou známé, oni jsou vystavováni a vystavují se, jsou chloubou divadla, jeho tváří i hlasem, na ně chodí publikum.

Ale přesto, že můžeme divadlo minimalizovat jen na herce, prostor a diváky, je každá divadelní skupina o to kreativnější a „nabitější“ vnitřní energií, o co více je různorodá, barevná a osobnostně naplněná také její „dark side“ neboli tmavá, odvrácená, běžnému pohledu neviditelná strana.

V Divadle Husa na provázku byla vždy tato skrytá strana, kterou tvoří jeho administrativní, techničtí, propagační, prostě provozní členové, vždy tvořena lidmi s vlastním tvůrčím pohledem na svět a se schopností po svém ho interpretovat. Ale i mnoha lidmi, jejichž dovednost a talent vynikly v jiných oborech lidské činnosti. Za všechny jen několik jmen: jedním z prvních náborářů byl třeba Ivo Krobot, historicky druhým inspicientem Zdeněk Petrželka, dnes J.A. Pitínský, kostymérkou Andrea Marečková, dnes protagonistka divadla v hradci Králové, jedním z posledních inspicientů Honza Leflík, a třeba legendárním šoférem nákladního auta v sedmdesátých letech, dnes česko-australský výtvarník a knihovník, surrealista Pepča Stejskal, atd., atd. Za ty neumělecké profese jmenuji třeba našeho štychaře z počátků Vojtu Doležala, který nakonec spoluvlastnil či stále spoluvlastní Sigmu Lutín a je zároveň ekologem.

Výčet této dlouhé řady však není účelem dnešní mé řeči, má pouze připravit zamyšlení nad trojicí výtvarníků: Andrém, Karlem a Bubeníkem, kteří v současnosti přebývají také v oné „dark side“ Husy na provázku.

Ale nejen to, každý z nich, každý z jiného důvodu, si libuje v jisté nenápadnosti. Trochu se skrývají, záměrně, což pudí člověka k tomu, aby je pozoroval. Oni se nesporně takto snaží přilákat pozornost žen a dívek. Ta je jistě hojná. Nicméně i já je nesystematicky, jaksi z funkčních důvodů, ale i pro zábavu pozoruji.

Sdělím vám několik postřehů. Bude to zcela nezávazné, což mi dovoluje značně pozdní hodina této vernisáže, v níž si už mohu trochu slova pouštět do volného prostoru, čemuž se říká blábolit.

Druhý, ale podle délky pobytu první – Karel, už žije v prostoru tohoto divadla téměř deset let. Dalo by se říct, že zde svým způsobem nenápadně existuje, jako by měl tendenci s ním splývat, rozřeďovat se v něm, aby se objevil, kde mu to pracovní úkol káže a pak zase s nenápadným úsměvem zmizel. A podobné jsou i jeho malby. Na jejich plátnech se jeví těla jen v náznaku, i když někdy nepostrádají brutalitu, vždy jsou jen linií s postupem času stále jemnější, jakoby se nám zjevily jen na jeden okamžik a pak zas chtěly zmizet. Jejich tělesnost je propojením jemného i výrazného gesta.

Prvním, ale časově třetím, je André, tedy jednoduše Ondřej. Ten je zde kratší dobu, a navíc takzvaně ve službě, během níž dovedně našimi prostorami kličkuje (obzvláště přede mnou!). V poslední době se s nadšením ukrývá až někde pod střechou, kde se všechno pokusil zasmolit barvami. Pokud ho člověk potká, tak je spíše skoupý na slovo. Je, jak se říká, málomluvný, tuto vlastnost si však kompenzuje tím, že slova vpisuje do velkých ploch svých obrazů, dělá z nich objekty. Do optického prostředí vkládá letristické slovní sdělení (a vy se v tom vyznejte). Chce prostě, aby pozorovatel jeho obrazů slova na nich napsaná uviděl v jejich vizuálních podobách.

Třetím, časově vlastně druhým, který v Huse není ani tak dlouho jako Karel, ani tak krátce jako Ondřej, a který se nás dokonce nakrátko pokusil opustit (aby poznal, že bez nás je život peklem a rád se opět vrátil) je Josef neboli Pepa Drummer čili Bubeník. Ten prochází našimi prostorami s chlapeckým úsměvem a předstírá, že by nejraději splynul s klávesnicí a obrazovkou svého počítače. Tváří s strašně nevinně, s ženami mluví nejraději po telefonu a nesmírně tiše, takže si člověk jen může představovat všechny ty prostopášnosti, které jim takto sděluje. Pravidelně plodí kluky, kteří se po otci tváří jako andílkové, ale jsou to malá šídla a ďáblíčci. Kroutí si do papírku lulkový tabák a obřadně, i když ne příliš rutinně, ho kouří. Je surrealista a noří se tedy do svého podvědomí, kde nalézá mytologické výjevy, v nichž jsou nejrůznější pukliny, brutální tváře a tvary a na plodivou zem stéká do prostoru vržené semeno.

No prostě Bubeník.

Tihle tři dnes zde společně vystavují. Tři introverti s extravertním puzením vytvořili pro tuto příležitost dokonce skupinu BONUS.

Chtějí se tedy pojmenovat jako něco navíc, mimořádná odměna či dáreček.
A dárečci, každý jinak a po svém, to nesporně jsou!


Profesor Petr Oslzlý